Dá se měřit míra žalu?

23. února 2017 v 13:22 | Ornella van Cor |  Everything
Sedím v kanceláři a z vedlejších dveří slyším vášnivou diskuzi. Nechci být mimo obraz, tak si jdu vyslechnout, co se řeší. Mrtvý muž. Jeho příbuzní. Tady u nás? Jojo, včera. Ale teda ten tchán vůbec nevypadal, že by byl smutnej. Nevěřícně na ten sněm hledím a říkám si, kdo z nich sakra určuje to, jakým způsobem má člověk truchlit.

Smrt se mi v životě nevyhnula, ale byla jsem ještě malá, u dětí se na emoce přihlíží podstatně jinak. Před rokem a půl zemřel můj spolužák ze střední školy. Byli jsme mu na pohřbu a tam jsem poprvé v životě viděla zcela a kompletně zničeného a zlomeného člověka. To když ze síně vyváděli jeho matku, která se spíše vznášela nad zemí, než aby šla, nohy jí dávno vypověděly službu. V obličeji se značil jen stesk a bolest. Ten pohled byl skličující. Když taťkovi zemřela mamka nebo když mamce zemřela mamka, byli smutní, plakali. Nezešíleli z toho, ale radostí také neskákali.

Někdo se vyrovnává se žalem sám. Nechce lítostivé pohledy, podporující tisknutí ramen. Chce si to protrpět se svými myšlenkami, vzpomínkami. Navenek vypadá, že ho něco potkalo, ale nechce se o situaci bavit. Neodpovídá na otázky, ostatně vůbec nevyhledává společnost jiných lidí. Uzavře se do sebe a věřím tomu, že musí být těžké se z této letargie dostat.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří potřebují svou bolest přenést na okolí, aby alespoň z části ulevili svému srdci. Rozdělená bolest je přeci menší bolestí. Chtějí být v kontaktu s okolím, nestranní se mu. Občas však mají problém s tím, že si na lítost navyknou a využívají ji i v zcela jiných situacích. Je důležité takového člověka podpořit, stát při něm, ale dávat mu také najevo, že musí žít dál, bez sebelítosti.


Ať už se tváříte, jako by vám vyrvali srdce z těla, nebo máte kamennou tvář, nikdo vám nemá co říkat, jestli správně ukazujete svůj žal. Bolest je individuální u každého z nás, každý ji jinak prožíváme. Nebojme se emocí, ať jsou jakékoliv. Ale proboha živého - nesuďme ostatní, ať už známé, nebo zcela neznámé. Jistě nemáme ani tušení, čím si prošli, tak kdo nám dává právo je soudit.
 

Kterak jsem se vydala do Primarku

8. února 2017 v 7:52 | Ornella van Cor |  Everything
Známe to všechny. Občas nastane situace, kdy se podíváme do skříně a s hrůzou zjistíme, že zeje až propastnou prázdnotou. Když jsme se stěhovali z bytu do domu, byla jsem rozhodnutá zbavit se všeho nepotřebného, starého, oprýskaného, všech svých dávných sbírek. Jak jsem řekla, tak jsem také udělala, naplnili jsme dohromady asi patnáct pytlů všeho možného i nemožného, což bylo ve výsledku asi o pět pytlů více, než těch ponechávaných. Po přestěhování nábytku jsem byla plně odhodlaná zbývající oblečení uložit, ale kde nic, tu nic. Dříve jsem neměla takovou potřebu se hezky oblékat, koneckonců, proč taky, stejně by to bylo špatně. A tak jsem se s pocitem naprosté frustrace dívala do poloprázdné skříně a nemohla vyhnat myšlenku na to, že přeci potřebuji nějak vypadat, jsem na vesnici nová a lidé si názory utváří neuvěřitelně rychle. Bylo načase konat.

Zlanařila jsem tedy kamarádku (nebylo to tak těžké, každá normální holka nakupování vítá s otevřenou náručí), aby semnou jela do Primarku. Jaktěživa jsem v tomto obchodě nebyla, ale slyšela jsem samou chválu a kdy jindy je čas posoudit pravdivost těchto slov, než ve chvíli, kdy se z vás stane venkovanka, která doma nejenže nemá oblečení na uklízení bobků a válení se ve sněhu, ale nemá vlastně žádné oblečení. A tak jsme si zaplatily výlet do Drážďan. Na Slevomatu se dají pořídit podobné akce za dobré peníze, proto jsme neváhaly. Jelikož máme obě raději vlaky, byla to jasná volba.

Vlakem na nákupy už nikdy více! Po posledním ze čtyř přestupů a po takřka pěti hodinách ve vlaku (!) už jsem na nakupování hadrů neměla ani pomyšlení. Náš průvodce nás dovedl na hlavní ulici drážďanské nákupní zóny, kde se naše nesourodá skupinka (kterou jsme ani neměly šanci poznat, protože jsme ve vlaku seděli, kdo kde chtěl) rozdělila. My zamířila rovnou do obchodního centra Galerie. Zprvu jsme byly rozhodnuté jít se jen pokouknout, co hezkého tam mají, dát si kafíčko, a pak vyrazit na lov. Tento plán neměl chybu do chvíle, než jsme vešly dovnitř. V tu ránu jsme měly v košíku první kousky a už nebylo cesty zpátky. V první fázi nakupování v Primarku si vůbec neuvědomíte, že má tento obchod tři patra. Prostě jen chaoticky přebíháte od stojanu ke stojanu a do košíku se dostávají věci, o jejichž koupi jste prvotně vůbec neuvažovali.

Po třech a půl hodinách jsme byly obě tak vyčerpané, že jsme sotva stály na nohou. Od těžké kabelky jsem necítila rameno, byla jsem zpocená jak čuník, o popraskaných rtech nemluvě. Konečně jsme stály u pokladen. Musím sebekriticky dodat, že německy neumím ani žbl, možná bych pozdravila a poděkovala, ale jistější je pro mě angličtina. Když jsem pokládala košík na pult, začala na mě prodavačka cosi nesrozumitelně blekotat, jistě v dobré víře. Požádala jsem jí, jestli by pro mě nemohla mluvit zaprvé anglicky a zadruhé dost pomalu, protože jsem od maturity cizí jazyk nepoužila. Posléze už vše proběhlo tak, jak mělo a já vycházela ven o sto pět euro chudší, zato s obrovskou radostí z nových hadříků.

Krom návštěvy Primarku jsme také zavítaly do drogerie dm. Už nemám nejmenších pochyb o tom, že česká verze této drogerie je cenově absolutně mimo. Pěkně jsem si pokoupila za třetinovou cenu, než u nás, což mi již podruhé za den vykouzlilo úsměv na rtech. Cesta domů utekla překvapivě rychle, vyčerpání se na nás dost podepsalo. Když jsem v půl deváté večer otevírala dveře, dost se mi ulevilo. Už jsem ale domluvená s mužem a švagrovou, že si v březnu uděláme zase výletíček. Jaro za dveřmi, léto tu bude cobydup, je nutné být připravený.

277 dnů

1. února 2017 v 14:56 | Ornella van Cor |  Everything
Máme tu středu a já přicházím s epickým pokračováním milostné romance, kterou jsem včera odstartovala. Jen připomínám pro ty, kteří se s námi nesvezli po první vlně, že se tento příběh stal, o čemž mohu směle vypravovat, protože jsem jeho hlavním aktérem. A teď se už pojďme podívat, do jakého průšvihu jsme se to dostali.

Naše první schůzka, jak jsem již naznačila, byla velice intenzivní. Nejprve jsem se nějakým intimnostem bránila, přeci jen je to dost zvláštní, první setkání a on by se hned ochmatával. Jenomže ač se považuji za konzervu, nakonec tomu nešlo odolat. Nikdy bych si nemyslela, že si budu mít s někým tolik, co říct. Když mě házel domů, bylo mi zvláštně úzko u srdce a hlavou mi vířily různé myšlenky, jako jestli to byl jen nějaký fór a on se mi teď bude za zády vysmívat, jak jsem hloupoučká, nebo jestli mě chce jen vo(b)jet. Jenže naše konverzace nepolevovala, ba naopak. Byli jsme si stále blíž, jezdil za mnou, kdykoliv mu to čas dovolil, jen tak jsme se vodili a nasávali naši pučící lásku. Asi jsme to dělali špatně, uznávám. Ale nešlo tomu poručit.

Pan D., jak jsem také již zmínila, má zvláštní dar vycítit, když se děje něco nekalého. A jelikož se mé chování vymykalo standartu, brzy měl jasno. Někoho má, to je jasná věc. Nevím, proč jsem se ho snažila přesvědčit, že to tak není, asi proto, že jsem se bála, že zůstanu na všechno sama. Na druhou stranu se mu nemůžu divit, že měl podezření, však jsme spolu několik měsíců nespali, netrávili spolu takřka žádný čas. A to si vezměte, že jsme se na začátku dubna konečně odstěhovali od rodičů do vlastního! To byl také důvod, proč jsem se bála udělat nějaký zásadní krok. Byt bych sama neutáhla a opustit jsem ho nechtěla. Proto když můj nový objev zkonstatoval, že by semnou do bytu milerád šel, protože se bude muset taktéž na čas někam přesunout, šlo to ráz naráz. Pan D. byl běsný, až jsem z něho měla strach. Pro něj jsem byla vždycky jenom věc a tak jsem nemohla čekat nějaké pochopení nebo rozchod v přátelském duchu. Všechno jsem to přetrpěla, jeho výhružky, nadávky, strašné věci. Zpětně jsem si jen nedokázala představit, že jsem s někým takovým žila tolik let.

Když se odstěhoval, brzy jsem měla nového nájemníka. Začínali jsme od nuly. Neměli jsme ani postel (protože s tou přišel do nového bytu pan D.), takže první noc jsem spala na gauči a on na zemi. Postupně jsme přešli na nafukovací karimatky a z nich po relativně dlouhé době na postel. Ale to přeskakuji. Možná už bych konečně mohla vnést trochu světla do toho, proč byl náš vztah od začátku klouzačka do problémů. On totiž můj milý není tak docela obyčejný kluk. Je to spíš obyčejný mužský. A je o 19 let starší. J

Jestli se vám někdy stane, že se zamilujete do staršího muže, budu vám trpělivě držet palce, ať se z toho nezblázníte. Protože pro dvaadvacetileté kuře bez závazků a životních zkušeností to byl docela skok kupředu. Najednou jsem měla doma chlapa, otce od dvou adolescentních dětí, který se rozváděl. Nepřála bych to nikomu, ty stavy zoufalství, kdy byl odloučen od dětí, od domova, rozvod, stěhování. Díky tomu všemu jsem poznala, že je naše láska opravdová a pevná. Protože i po 277 dnech jsme pořád spolu, pořád šťastní. Opustili jsme byt a přestěhovali se do domu, dopřáváme si zážitky, které jsme s našimi bývalými nedělali, po krůčkách se sžíváme se vším, co nás za poslední měsíce potkalo. Dnes jsme spolu devět měsíců, těch nejkrásnějších v mém životě.


Nějací hnidopichové by teď mohli namítat, že co jsem to za hyenu, rozbít rodinu s dětmi. Soudit umí každý, ale nikdo neví, co se děje za dveřmi jiných lidí. My víme, jak vše bylo, a ostatní se mohou jen domnívat. A tímto moudrem bych ráda ukončila dnešní příběh, popřála vám úspěšný vstup do druhé půlky týdne a snad brzy zase načtenou.
 


275 dnů

30. ledna 2017 v 13:05 | Ornella van Cor |  Everything
Již 275 dnů žiji svůj nový život. V čem spočívá slůvko nový? Už se vám někdy stalo, že jste se probudili ze špatného snu, ve kterém vás drželo velké blonďaté zvíře a ne a ne vás pustit, a najednou jste byli volní a tak nějak lehčí? Tak pokud jste měli takové štěstí, gratuluji a hrdě se přidávám do vašich řad. Protože já již takřka tři čtvrtě roku konečně žiji a plním si své dávno zavrhnuté sny. A přitom stačilo tak málo. Jedno setkání, odhodlání nepočkat, až se ozve první on, první rande a pak už jen nekonečná jízda životem směrem vzhůru. Zajímá vás můj více než reálný příběh o osudové lásce? Tak se pohodlně usaďte, udělejte si kakao a nechte se vtáhnout.

Náš příběh začíná jedním pořádným klišé. Bylo 1. 5. roku loňského, kdy jsem se jako již několik předešlých let účastnila místních oslav tohoto svátku. O nějakém lásky čase jsem si mohla nechat zdát, jelikož můj milý pan D. na mě prděl jak na placatý kámen. A možná dobře. Protože co by bylo, kdybych tenkrát neseděla sama ve stanu pro účinkující na regionálním pódiu, zrovna na té židli uprostřed. Kdybych nezvedla hlavu od lejster v tom okamžiku, kdy se rozletěly plátěné dveře a vešel on. A já byla tak nervózní, že jsem nemohla pohnout tělem a byla jsem určitě červená i na místech, o kterých si nejsem ani jistá, jestli na těle mám. Nicméně. Dámy a pánové. Já opravdu nejsem naivní. Nebo možná trochu ano, ale určitě ne natolik, abych kdy věřila na lásku na první pohled. Proto jsem dodnes tak moc konsternovaná tím, co se to tam tenkrát odehrálo. Ale to jsem odbočila. Vraťme se ke zkoprnělé postavičce zírající si tak intenzivně na nohy, že už se začínaly pomalu propalovat. Upřímně vůbec nevím, kdy jsem se donutila vzít do zaječí, ale nedalo se nic dělat, z toho zážitku bylo třeba se vzpamatovat.

Posuňme se o cirka dvě hodinky dopředu. Sedím na dřevěné venkovní židličce obklopená nadšenými diváky, tleskajícími výkvětu regionálních kapel a pozoruji ho. Stojí sebejistě na pódiu, snaží se hrát si na rockera, ale je roztomile mimo. Neznám žádnou jejich píseň a ani si nedovoluji projevit nějaký zájem byť jen o jediný refrén, neboť mě nevraživě sleduje pan D., který měl vždy neuvěřitelný talent vycítit konkurenci. Sedím vedle své kamarádky, která, jak jsem později zjistila, je důvěrnicí mého objevu. Když se jí tedy tiše zmíním, že by mě zajímalo, co je ten uprostřed zač, lavina, která se strhne, je více než neočekávaná. "Petře, tady ti představuji vaší novou fanynku," představuje mě vzápětí a já bych byla nejradši tak bžilion kilometrů daleko. Stiskne mi ruku a políbí mě. Na tvář, na pusu, už nevím, já si opravdu pamatuji jen útržky, což bylo způsobeno buď stresem, nebo Jamesonem, nejsem si jistá. Pan D. se již dávno předtím rozhodl, že počítač pro něj bude lepší volba než den s přítelkyní, tak jsem se odhodlala i ke konverzaci. Mluvili jsme spolu asi dvě hodiny, respektive on mluvil a já jen kývala a snažila se udržet výraz "mám to na salámu, vůbec jsem se do tebe nezamilovala". Když odjížděli, čapnul mě do náručí a dal mi pusu na pusu, to vím stoprocentně. Frnk, a byl pryč.


Celou cestu domů jsem v alkoholovém opojení přemýšlela, co teď. Nevyměnili jsme si čísla, sotva znám jeho jméno, jak se asi dostanu ke kontaktu? V teple našeho obýváku jsem projela sociální sítě a ejchuchu - našla telefonní číslo! Víte, někdy prostě musíte upustit od toho, že by chlap měl psát první. Když něco moc chcete, prostě si za tím musíte jít, stůj co stůj. A tak jsem mu napsala. Nejsem si jistá, jestli bych to udělala s čistou hlavou, ale v tu chvíli se již nedalo nic dělat. Zpráva to byla ve stylu poděkování za příjemný podvečer a možnost brzkého shledání. Litovala jsem toho hned, jak jsem jí odeslala. Bude si myslet, že jsem úplně blbá, určitě ani neodepíše a já abych se snažila na něj už nikdy nenarazit. Jaké bylo mé překvapení, když mi po chvíli přišla odpověď. I kdybyste mě zabili, tak nevím, co psal, ale alespoň mě to utvrdilo v tom, že se přece už nemusím stydět ho někdy pozdravit, když mi odepsal a co víc, že si mě vůbec pamatoval (vypili jsme toho poměrně dost). Ještě dvě výměny zpráv a pak ticho. A to ticho trvalo celé čtyři dny. Byla jsem jak politá horkou vodou. Pořád jsem kontrolovala mobil (více, než obvykle), nemohla jsem ani předstírat úsměv před panem D., prostě jsem byla mimo. Pátý den mé tryzny mě kolegyně vytáhly na bowling. Ten mi vždy zvedne náladu a ony to dobře vědí. Užila jsem si příjemné odpoledne a pochlubila se na síti svým vítězstvím. A pak to přišlo. Večer mi napsal zprávu. Jen tak. Prostě se mu najednou usmyslelo, že by mě mohl zase kopnout do žeber. Jenže tentokrát se už žádná prodleva nekonala. Ba naopak. Dohodli jsme se, že za mnou přijede. Týden a den po našem seznámení trpělivě čekal před mojí prací, než se vyprdelím z kanceláře, zašli jsme se projít do parku a když přeskočím všechny jeho pokusy se mě dotknout, tak po několika společně prolíbaných hodinách už jsme se nezadržitelně valili do pořádného problému. Do jakého? Nechám vás vydechnout, kakao už jste stejně vypili, tak si odpočiňte a příště budeme pokračovat.

Before I die, I want ...

10. ledna 2015 v 13:22 | Ornella van Cor |  Before I die
Zjišťuji, že je docela těžké vrátit se po dvou letech k něčemu, co pro mě tolik znamenalo. Ale když jsem si prohlížela svou práci a představila jsem si ten čas, který jsem tím vším strávila, nechci to vše jen tak opustit. A je dost komické sledovat, jaké Before I die jsem měla před dvěma lety a jaké jsou pro mě podstatné dnes. Obměnila jsem tedy stávající seznam a přidám do něj ještě pár dalších věcí. Již mám spoustu splněno, jen to všechno hodit na papír, tedy pardon, před kurzor.


Má smysl něco plánovat

6. října 2014 v 18:29 | Ornella van Cor |  Everything
Záměrně jsem nenapsala za tuto větu otazník. Proč? Protože já si myslím, že něco je potřeba naplánovat. A jelikož téma týdne není - má smysl všechno plánovat, proč nenapsat můj pohled na věc.

Jsem člověk, který nevydrží bez nějaké činnosti, aktivity. Již na základní škole jsem obdivovala ty, kteří dokázali něco naplánovat, organizovat. V sedmé třídě jsem uspořádala soutěž miss. Jednalo se o akci pro žákyně druhého stupně naší školy, které soutěžily v několika disciplínách před zbytkem školy. Vše jsem vymyslela, připravila a s hrdostí vyrazila se svým nápadem za vedením školy. Když viděli můj zápal, akci mi povolili. Bylo to neskutečné. S pomocí jednoho učitele jsem obrazila sponzory, dostala peníze i věcné dary, vymyslela choreografii, sehnala kapelu, moderátory. Akce měla velký úspěch a já dostala svolení uspořádat ji za dva roky znovu.

I dnes se ráda vracím k této době. Byla jsem ještě dítě a díky zápalu a plánování jsem si splnila sen a něco uspořádala. Ano, bylo to hodně stresu, neustále něco měnit, připravovat děvčata, objednávat dary a ještě do toho studovat a hrát na kytaru. Ale vyšlo to. A proto ano, má smysl něco plánovat. Ať už jde o nějakou akci nebo budoucí studium. Některé věci se ale prostě naplánovat nedají. Nemoc, děti, nalezení lásky. Jistě, někdo může oponovat s tím, že děti se naplánovat dají, ale stejně je to nakonec na osudu, kdy se poštěstí.

Nechť si každý odpoví na otázku, zdali má smysl něco plánovat, sám. Jsme přeci tak rozdílní.

Je závislost jediným řešením?

3. srpna 2014 v 13:49 | Ornella van Cor |  Everything
Vždy mě fascinoval Stephen King. Jeho osobitý styl psaní, jeho život. Ještě na základce jsem si vyprosila k Vánocům jeho knihu "O psaní" a dodnes je toto ne příliš známé dílo hnacím motorem pro mou tvorbu. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Není to totiž typický román, na který jsme od Kinga zvyklí. Je o jeho životě, tvorbě, vzestupech i pádech. Pokud se tu nachází nějaký začínající autor, určitě doporučuji přečíst, je to tolik inspirativní!

King bez okolků mluví o své těžké závislosti na drogách a alkoholu. Než si přiznal, že nad ním mají tito démoni moc, omlouval své pití známou Hemingwayovou obranou: "Jako spisovatel jsem pochopitelně nesmírně citlivý člověk, ale jsem taky chlap a pravý chlap se svým citům nikdy nepoddává. To dělají jen bábovky. Proto piju. Jak jinak bych se dokázal srovnat se všemi těmi existenciálními hrůzami a pokračoval v práci? Krom toho to přece mám pod kontrolou, ne? Jako každý pravý chlap." A já si říkám - proč mají výborní spisovatelé v životopisech kolonky alkoholik nebo drogově závislý? To se jinak tvořit nedá?


Abych to prubnula, vyštrachala jsem ve špajzu bourbon a opatrně nasávám. Jestli zjistím, že mi jde psaní v podnapilém stavu lépe, asi zahodím svou budoucnost a půjdu markovat do Tesca. Skončit totiž jako King (i když už je vyléčený) nebo Hemingway, to za to přeci nestojí.


Padesát věcí, které jste o mně nevěděli

30. července 2014 v 20:29 | Ornella van Cor |  Everything
Nedávno jsem seděla v kavárně a přemýšlela, o čem napsat příští článek. Při prohlížení starých článků jsem narazila na jeden s přehledem mých niterních vyznání a rozhodla jsem se ho aktualizovat. Zde tedy 50 věcí, které o mně asi nevíte.
  1. Cítím se starší, než jak občas působím.
  2. Ráda poučuji a používám cizí slova, kterým mnozí nerozumí. Proč to dělám? Asi abych si připadala důležitější.
  3. Mám panickou hrůzu z pavouků a létavého hmyzu.
  4. Miluji ty chvilky, kdy jenom ležím v posteli se šálkem horkého čaje, koukám na příjemný film a nechám se hladit na zádech od svého přítele.
  5. Jsem závislá na svých rodičích. Miluji je k zbláznění.
  6. Mám dobrodružnou povahu ale ještě jsem nenašla člověka, který by byl stejně praštěný jako já a vzal jen tak bágl a vyrazil na čundr.
  7. Ulítávám na krátkých seriálech.
  8. Zbožňuji svoji mladší sestru a neumím si ani představit, jaký by byl můj život bez ní. Pro tuhle osobu bych udělala všechno na světě. Nikdo mi není bližší a i když si to zatím tolik neuvědomuje, má ve mně oporu.
  9. Ráda vařím lehká a dietní jídla. Většinou jsem ale jediná, komu chutnají.
  10. Nebojím se práce. Bojím se jen kolektivu, do kterého bych se mohla dostat a to mě většinou natolik paralizuje, že nejsem schopná vykonávat svou práci na 100%.
  11. Dříve jsem hrála na kytaru profesionálně, ale ani dnes mě tato závislost nepřešla. I když už nehraji tak, jako dřív, stále si ráda zahraji jen tak pro sebe.
  12. Moc ráda zpívám, i když se to asi nedá poslouchat.
  13. Jsem charitativně založená a jako jeden ze smyslů svého života pokládám pomoc druhým.
  14. Vždy jsem si přála být zrzavá, zatím jsem však nenašla odvahu.
  15. Již nemám tolik přátel, jako dřív, ale naučila jsem se vážit si těch, které mám.
  16. Ráda sleduji horory, ale strašně se u nich bojím. Vždy jsem si myslela, že čím víc se na ně budu dívat, tím rychleji se strachu zbavím. Teď už vím, že jsem byla dost naivní.
  17. Ano, jsem naivní (ale občas se to hodí).
  18. Lidé si o mě myslí, že jsem taková jejich malá loutka, že nemám vlastní názor. Je těžké jim to vymluvit a tak je v tom často nechávám.
  19. Jsem milovnicí sportů všeho druhu. Tuto lásku jsem si vypěstovala díky tátovi, kterému jsem se tímto chtěla nějak "zavděčit". Mám dokonce větší přehled než kdejaký kluk.
  20. Nesnáším přetvářku, lži a nevěru.
  21. Jsem dobrodruh a ráda poznávám nová místa, ať už po Čechách nebo v cizině. Moc mě neužije na válení se u moře, vždy musím prozkoumávat, co se dá.
  22. Nikdy jsem neletěla letadlem.
  23. Vždy jsem si přála zažít okamžik, kdy přijdu do restaurace nebo kavárny a obsluha mi řekne: "Jako obvykle?" … a jsem šťastná, že kdykoliv přijdu do své milované kavárny, tak mi moje oblíbená obsluha přesně tuhle větu řekne.
  24. Bojím se samoty.
  25. Neumím si svůj život představit bez zvířat. Měla jsem jich několik, ale nejvíce tíhnu ke psům.
  26. Díky jednomu nemilému zážitku příliš nepiji (paradoxně jsem zrovna při psaní tohoto článku v kavárně na svém oblíbeném bílém vínku).
  27. Bez psaní si neumím představit svůj život.
  28. Miluji okamžiky naprostého štěstí. Ať už to je kytka od přítele nebo milé slovo od někoho neznámého. Vždy mě takováto situace dokáže uvést do pocitu blaha a uspokojení.
  29. Mám organizační talent a snažím se ho využívat v plné míře.
  30. Od 18 let nebydlím u svých rodičů.
  31. Kouřím a vzdala jsem jakékoliv snahy přestat.
  32. Vážím si své rodiny. Mám toho nejlepšího dědu, jakého mohu mít a i když už ani jedna moje babička nežije, byly to pro mě neskutečně silné a inspirativní osobnosti.
  33. Mluvím anglicky, slovensky, učím se francouzštinu a ráda bych ovládala také italštinu.
  34. V mé skříni byste našli převážně casual oblečení. Nepotrpím si na značkách, ráda chodím v konfekci. Jediné, co musím mít kvalitní, jsou boty na sport.
  35. Ráda utrácím za dárky. Jsem přímo posedlá nakupováním dárků k jakékoliv příležitosti. Ten pocit, kdy člověk mně blízký dárek rozbalí a rozzáří se mu obličej, je k nezaplacení.
  36. Jsem dost žárlivá.
  37. Chtěla bych se stát spisovatelkou a sportovní komentátorkou.
  38. Mám jiné priority než moji vrstevníci a často se setkávám s narážkami na to, co je pro mě v životě důležité. Jako by to mělo někoho zajímat.
  39. Zbožňuji šopský salát!
  40. Nedělá mi problém jít sama do kina, pokud není nikdo ochoten jít semnou. Jsem však velmi náročný divák a občas si vyčítám, že jsem ztrácela čas na béčkovém filmu.
  41. I když už nemám tolik času, je čtení knih jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. Na základce jsem byla schopná přečíst za prázdniny klidně i 50 knih.
  42. Čas od času si ráda zahraji ruletu nebo poker.
  43. Ohromuje mě lidská hloupost.
  44. Můj ideální sobotní večer? V garáži přítelových rodičů na karaoke.
  45. Jsem typ člověka, který spíše poslouchá, než mluví. Proto se dokáži bavit s lidmi všech věkových kategorií.
  46. Z domu nikdy nevycházím bez telefonu a gumičky.
  47. Miluji grilování a atmosféru, kterou sebou přináší. Ať už griluji s rodiči nebo s partou přátel, vždy mě to naladí pozitivní energií.
  48. Nikdy nevynechám možnost dát si v KFC hot wing.
  49. Jsem snílek a často mám hlavu až moc zabořenou v oblacích.
  50. Jsem nepořádná, ale vždy si najdu čas na převlečení peřin do čistých povlaků. Té vůni se nic nevyrovná!

Mezi zlem a dobrem stojí jen lidské hledisko

28. července 2014 v 17:18 | Ornella van Cor |  Everything
Co je dobro a co je zlo? Kdo to může definovat? Lidé se již celou věčnost snaží odpovědět. Zatím ale marně. Je to tak těžké? Nemělo by být, pokud povážíme války, nemoce, korupci. Ale co když je za tím něco víc? Nějaká vidina nedostižného dobra..

Denně se setkáváme s hroznými titulky novin a internetových portálů. Sestřelená letadla, ebola, válčení na Ukrajině, teroristické hrozby, vraždy, znásilnění. Kam se podělo to dobré, co v lidech je? Ne, neuznávám násilí, ale snažím se přemýšlet o tom, co lidi k takovému chování vede. Proč se nepíše o lidské dobrotě? Vždyť my chceme slyšet podobné zprávy! Kdo z vás by chtěl číst nebo slyšet jen o lidském štěstí? Vždy se přeci lépe poslouchá to zlé. Ale proč?!

Přiznávám, i já sleduji, co zlého se na té naší planetce děje. Nikterak mě to netěší, ale vím, že s tím nemohu nic udělat, že to není v mých silách. Mohu tisíckrát plakat nad lidským neštěstím, ale nikdy to nikomu nepomůže. Kvůli mým slzám se nepřestane zabíjet a válčit. Nevyléčím žádnou nemoc, nenakrmím hladovějící děti. Někdo by si řekl, že tedy nemá smysl zaobírat se těmito informacemi. Ale nejsme stroje.. Snad každého musí zasáhnout to, co se kolem nás děje.


Ale co když to není jen o dění ve světě. U nás se přeci také neustále setkáváme s vraždami, únosy, znásilněními. Lidé páchají zlo a kolikrát uniknou trestu. Jejich myšlení se ale nezaobírá tím, že to, co dělají, je zlé. Oni věří. Věří ve vyšší moc, v to, co dělají. Neobhajuji je, jen se je snažím pochopit. Zkuste se někdy vžít do mysli teroristy nebo vraha. Nevěřím, že se zlo děje bezdůvodně. Vždy za tím musí něco být. Moci se tak podívat do jejich hlav, zjistit, co je v jejich myslích forma dobra a zla. Hned by se na světě žilo lépe. Nebo ne?

Uvězněn ve vlastní kůži

25. července 2014 v 12:59 | Ornella van Cor |  Everything
Nový e-mail
Předmět: Ty děvko!
Datum: 28. 4.
Čas: 00:45

Doris,
to si nečekala co, nečekala, přiznej to! Pche, ještě aby jo, někdo jako seš ty, ty nikdy nic nečekáš, seš tak skromná, tak DO-KO-NA-LÁ. Je mi z tebe šoufle, to ti povídám, princezno. Přestaň čumět a začni něco dělat, protože jinak ti vypálim rybník, pamatuj si to. Dělal sem ze sebe vola, tvýho dvorního posluhovače, běhal sem, jak si pískala ale s tím je konec! Už mě nevlastníš, ty prašivá couro, UŽ MĚ NEVLASTNÍŠ! A co s tím uděláš, řekni mi, co s tím uděláš. Nic. Si zoufalá, uřvaná, nenasytná. Chcípni! Chcípni! Chcípni!!

Nový e-mail
Předmět: Nesnáším tě!
Datum: 1. 5.
Čas: 00:56

Doris,
tak sem slyšel, že si to zase udělala! Jak se na sebe můžeš dívat do zrcadla? Nedělá se ti zle? Mně docela jo. Pořád mám v hlavě ta tvoje sladká slůvka - Miluju tě, zlatíčko moje, zůstaň semnou. A víš co děvko? Vyliž si! Ten jed, kterym si mi zaleptala oči a uši, už přestává působit, takže jsem volnej. Konečně volnej a už se těším, až uvidim, jak trpíš. Budu se ti vysmívat do obličeje, protože si nic jinýho nezasloužíš. Kéž bys tu teď mohla bejt - zakroutil bych ti krkem.

Přijat nový e-mail
Předmět: Miluji tě
Datum: 28. 4.
Čas: 00:55

Doris,
tolik jsem ti toho chtěl napsat, ale nemůžu. Něco ve mně mi to nedovolí. Kéž bych to dokázal, kéž bych se mohl přestat přetvařovat. Drásá mi to srdce. Odpusť.

Přijat nový e-mail
Předmět: Stejně tě miluji
Datum: 1. 5.
Čas: 01:09

Doris,
já vím, že si to zase udělala. Ale i přesto tě miluju. Prosím, odpusť, jaký jsem člověk. Že jsem tak moc důvěřivý, že se neumím naštvat. Promiň.


Kam dál