Srpen 2012

Stresem k trvalé obezitě

30. srpna 2012 v 20:39 | Ornella van Cor |  Everything
To, co jsem si nakoupila na cestu jsem už stačila pomalu sníst.
Mísí se ve mě zlost, jsem roztěkaná, nemám zabaleno, nechce se mi jet.
Nevím co si sbalit, ani kolik jídla přibalit, nevím tak nějak vůbec nic.
Jsem zmatená a unavená a tak doufám, že když si teď půjdu lehnout,
všechno to ze mě do zítřka opadne. Budu v to doufat.

Ještě se rozhoduji, zda přibalit netbook, uvidím, pokusím
se ozvat, ale kdyby náhodou ne, tak jsem ho buď ztratila,
nebo se mi přes veškerou snahu nevešel do kufru. :)



Nač být živá, když smrt je takové krásné vysvobození

29. srpna 2012 v 21:59 | Ornella van Cor |  Everything
Dnes mám vyloženě náladu na nic. Dráždí mě jenom pomyšlení na něj. A budu vážně ráda, pokud si to přečte, ať ví, jak trpím za to, že není takový, jakého bych ho chtěla mít. Ale život musí jít dál, i když si nechci ani představit, jaký teď bude. Hold budu sama sobě Temným pasažérem. I tak se dá žít. Myslela jsem, že budu na vesnici relaxovat, ale spíš přemýšlím a pracuji. Doučuji svého milovaného prcka kytaře a byla jsem obdarována tím, že se do mě zamiloval sedmiletý klučík. Ale upřímně - říká mi tak hezké věci, které mi ještě žádný můj přítel nikdy neřekl. Jednou z něho bude velký svůdce, věřím tomu.

Odjezd na dovolenou se nezadržitelně blíží a já se strachuji, abych to zvládla. Nemívám problém, ale když jsem ve špatné náladě, všechno je zlé a špatné. Musím se postarat o sestru, která semnou jede, to je můj primární úkol. Všechno ostatní bude jen hezký bonus, pokud se vše vydaří. Ráda bych si to tam užila a užiju, je to přeci město lásky, no ne?

Nad smrtí přemýšlím tak často, že už mi to ani nepřijde. Jak krásné by bylo nemít žádné problémy? Ale to není řešení, no ne? Život je přeci tak krásný…

Dědo, ty máš WIFI?

29. srpna 2012 v 9:29 | Ornella van Cor |  Everything
Nejen mládež jde s dobou. Momentálně se nacházím na usedlosti mého dědy, odpočívám prací a pomáhám mu s domácností. No a došla jsem úžasného překvapení - můj drahý dědeček vlastní internet! Děda, který ani neví, jak se počítač zapíná, natož jak funguje vyhledávání na netu. Jsem v rozpacích - na co můj děda sakra potřebuje internet? Vše se točí kolem mé nevlastní babičky. Její milovaný vnuk (ehm, že fetoval je asi vedlejší) musel mít nutně PC. Babička koupila. Musel mít nutně internet. Babička koupila. Musel mít kytaru. Babička koupila. Chce mít auto. Koupí babička?



Poslední příležitost k odpočinku

28. srpna 2012 v 14:49 | Ornella van Cor |  Everything
Za pár okamžiků si sbalím svých deset broskví (protože nejím švestky) a vyrazím k dědovi na vesnici. Jsem příšerně unavená, protože jsem dnes absolvovala velice brzkou a dlouhou ranní cestu a moc jsem toho nenapsala. K dědovi se ale těším, potřebuji si odpočinout a nabrat síly na blížící se školu, navíc jsem se dlouho nepodívala na učení a to musím napravit. Zítra večer se vrátím, musím na nákup nezbytných propriet do Francie, takže bude honička. Jen aby se to všechno stihlo udělat, pak budu mít klid. Do Francie se těším, zbožňuji tamní prostředí a chybí mi to tam, tři roky jsou tři roky. Pokusím se nafotit nějaké fotky, tak snad se mi povede dobře.

Jo a dnes jsem objevila stránku - Postcrossing.com - a jsem z ní nadšená. Musím najít nějaké pohlednice a hned je poslat, miluji normální poštu!

Mé drahé alter ego

27. srpna 2012 v 21:39 | Ornella van Cor

Mé druhé já,

středem mého dopisu bych chtěla vyjádřit obavu o tvé duševní zdraví. V poslední době se mi zdáš až příliš neklidné a já se, jakožto tvá drahá a lepší polovička, snažím najít příčinu tvé značné proměny. Všechno se změnilo typuji tak před třemi lety, mám pravdu? To jsem začala pociťovat stres ze všeho, co jsi udělalo. Najednou jsem si vedle Tebe přišla strašně malinká a možná jsem i byla, protože to Ty jsi mělo ten šílený nápad, že nebudeme jíst. Nejdřív jsem Tě velice zbožně podporovala, ale myslím, že Ti to dost přerostlo přes hlavu. Nám….ale asi hlavně Tobě. Je těžké být tak slabá jako jsem já, vedle Tebe si přijdu jako nicotné smítko prachu. Ale to Ty dobře víš, že ano. Jako nedávno, ano ano, bylo jsi to zase Ty, kdo mělo další skvělý nápad - bezstarostně si užívat mladistvého vzhledu a pokoušet choutky stejně nadutých egoistů, jako jsi Ty. Lituji, že nejsem silnější.

Tolikrát jsem plakala, abych Ti ukázala, jak moc mě zraňuješ, ale Ty jsi vždy jen mávlo rukou a řeklo, ať jsem silná. Donutilo si mě dívat se, jak mi pohřbívají prarodiče, aniž bych oslzela, nebo nechat zlost, aby mě ovládla a zavinila zlé věci lidem, na kterých jsem si myslela, že nám oběma záleží. Spletla jsem se, moje chyba. Ale můj drahý nejbližší, já s Tebou končím! Pokud si to v té své pošahané hlavince nesrovnáš, my dva už si nemáme co dál říct. A mělo by ses rozhodnout rychle, protože já nebudu čekat věčně, víš, že to nemám zapotřebí.


S láskou, Ornella



Závislost na kofeinu? Zlost, agrese, pláč

27. srpna 2012 v 21:09 | Ornella van Cor |  Everything
Nikdy jsem kafe nepila, byla jsem typická čajistka. Jediné, co jsem snesla, bylo latté. Ale poslední dobou jsem v neustálém stresu a denně jsem schopná vypít třeba i pět šest kafí a upřímně už z toho začínám slušně bláznit. Že je něco špatně jsem zjistila především tím, že se mi začaly střídat nálady mnohem rychleji než obvykle, navíc trpím příšernou bolestí hlavy a těžce se mi dýchá. Pořád si ale říkám, že je to jen dneska, v takové míře, a že za to třeba může něco jiného. Káva mi totiž pomáhá překonávat ospalost a díky ní mohu déle pracovat, za což jsem velice vděčná. Nehodlám si ale zhuntovat zdraví, toho mám za sebou až až. Bohužel zjišťuji, že je těžké přestat…

Jak jste na tom Vy s problémem jménem kofein, ať už v kávě, nebo třeba v kole?


Show must go on!

27. srpna 2012 v 16:49 | Ornella van Cor |  Everything
V životě každého z nás jsou okamžiky, kdy bychom nejradši vzali pár pilulek a už se neprobudili. Bohužel - to není řešení, to je útěk. A utíkají jen bábovky. A tak se musíme posadit, oklepat se a jít dál. Kdo se neumí poprat s minulostí, nikdy si nevytvoří dokonalou budoucnost, protože ho bude minulost pronásledovat tak dlouho, dokud jí nadobro nepropadne.

Lidé mají tendenci myslet si, že jejich život je příšerný a ostatní musí mít na růžích ustláno. Ale ne vždy jsou problémy vidět. Povím vám příběh z mého okolí. - Má kamarádka je jak z reklamy na štěstí. Má úžasné rodiče, milujícího bratra, dokonalého přítele, kopu kamarádů a zájmů, je krásná, oblíbená, šikovná, chytrá. Na první pohled by si neznalec mohl myslet, že na jejím životě není jediná chybička. Ale já to vidím z té druhé roviny - egocentričtí rodiče, kteří prahnou jen po tom, aby jejich dcera byla dokonalá, těžká nemoc bratra, pocit osobního selhání.


A náhle je to případ pro mou paní psycholožku. Hranice mezi zdánlivou iluzí a realitou je tenká. Ale zpět k tématu. Schopnost jednat zpříma není dar. Je to něco, co se můžeme naučit. A pokud se tak stane, dokážeme vyřešit i zdánlivě neřešitelné situace. Teď mluvím z vlastní zkušenosti. Žila jsem a ještě stále trochu žiji v neustálém strachu. Dříve jsem nemohla vyjít z domu, aniž bych se celou cestu neotáčela, nerozhlížela. Měla jsem strach, že mě doženou moje nerozvážné činy. Ale naučila jsem se postavit se k věcem čelem a hlavně vlídně a občas i pokorně. Uznejte svou chybu, pokud jste jí udělali a bojujte, pokud jste v něčem nevinně. Nelžete a nemanipulujte s lidmi, chovejte se ke všem tak, jak by se oni měli chovat k vám. Díky tomu si ušetříte mnoho problémů a uvidíte, že váš život nabere úplně jiný spád. Ale kdo nezkusí, nezažije.

A tak udělejme tlustou čáru za našimi nedokonalými životy. Řekněme si, že od teď to bude jiné, že se všechno změní. Jděte ven a podívejte se, jak je na světě krásně. Problémy má každý. Ale občasné zaškobrtnutí nebo pořádný pád je něco, co potřebujeme, abychom se v životě pohnuli dál, no ne?

Dusno jest zabijákem spánku

25. srpna 2012 v 0:09 | Ornella van Cor |  Everything
Vím o čem mluvím, v mém pokoji se udržuji stálá teplota ale dnes je tu neskutečné dusno, které mi brání ve spánku. Ráno vstávám do práce a tak bych potřebovala spát, ale bohužel - proti tomuto zabijákovi nemám šanci ani já. Nu což, chtě nechtě se vrhnu na poštu, kterou jsem nestihla během dneška protřídit. Byla jsem pryč sotva týden a už je ve všem chaos a zmatek, jak nemilé. Lepší to udělat dnes ještě začerstva než čekat na pondělí, nesnáším prodlevy! Navíc plánuji dovolenou na letošní zimu a příští léto, potřebuji se rozhodnout, kam se vydat. Mám pár nápadů a věřím, že jejich realizace je reálná. Když se nudím, plánuji - je to můj relax, hned po luštění, někde mezi čtením a psaním.

Navíc jsem dneska objevila své desky s dopisy od přátel ze světa, je jich tam požehnaně, tak se na ně zítra podívám, jsem zvědavá, co za poklady tam najdu. Mám spoustu přátel převážně v Asii a Severní Americe, s nimiž si pravidelně vyměňuji korespondenci. Je to mnohem příjemnější než posílat maily, toho si užiji až až. Vždy mne potěší, když najdu ve schránce obálku, která si ke mně hledala cestu třeba až přes oceán. Některá naše přátelství jsou navíc již značně letitá, s mou dobrou přítelkyní z Thajska si píši již od roku 2008 a pořád si máme co říct. Rozhodně doporučuji, nejen že si procvičíte jazyk, ale získáte mnoho osobitých poznatků od lidí, kteří žijí v jiné kultuře, než je ta vaše.


Sním o tom, že je všechny navštívím. Udělám si takovou cestu kolem světa - zastavím se u přátel, budu se snažit poznat jejich kulturu a zvyky, přespím a zase se pohnu o kus dál. Cestování miluji a věřím, že je tento sen reálný, jen je potřeba dostatek času a prostředků. Ale nic přeci není nemožné.

Být matkou je velká zodpovědnost

24. srpna 2012 v 20:29 | Ornella van Cor |  Everything
Životem jsem se vždy snažila proplouvat sama, abych jednou byla dostatečně odolná pro svůj vlastní život. Ale je několik lidí, kteří byli mými průvodci a snad i rádci, lidé, kterých si vážím už jen proto, že vědí, jak se jmenuji. Ti nejbližší jsou samozřejmě moji rodiče. Jen mne mrzí, že je téma týdne zrovna na téma ženské části rodiny, protože už od mala tíhnu spíše k tátovi - je to trochu paradox, protože to byl on, kdo naší rodině nejvíce ublížil. Zaslouží si opovržení, ale je to můj táta!

Ale téma týdne je zaměřené na matky. Moje maminka je člověk, se kterým není jednoduché vyjít. Po těch X letech, co jí znám, všímám si té transformace, kterou za tu dobu prošla. Změnila se z milující tiché ženy v naprostou hysterku a megeru až k dnešní fundamentalistické dámě. Samozřejmě že bych jí nikdy za jinou nevyměnila, ale někdy mě její chyby prostě vadí! Bohužel jsem natolik upřímný člověk, že jsem schopná jí tohle všechno říci z plných plic do očí a bohužel, dost často mě to mrzí. Ale zastávám názor, že lidé by si měli říkat pravdu, ať už je jakákoliv. Což u nás doma bohužel nefunguje, pravda je tam něco jako cizí slovo.

Nechci vám tu mazat med kolem pusy a říkat ta slastná slova o tom, jak moc mamku miluji, protože to tak prostě není. Já k ní chovám neskutečný respekt a úctu, ale ne lásku. Vychovávala mě jako samostatně myslící bytost, která umí žít sama za sebe a to hlavní v jejím životě je úcta k druhým. A myslím, že to je to nejvíc, co mohu ke své mamce cítit.

Často se tu setkávám u tohoto tématu s tím, že lidé říkají takové ty věci, že bychom měli být vděční za to, že vůbec mamku máme, že jsou děti, které takové štěstí nemají. Ale zamysleme se, že je také spousta dětí, jejichž mamka je týrá, bije. Co by jste si v takovém případě vybrali vy?


Když už je touha po dětech nesnesitelná

24. srpna 2012 v 19:19 | Ornella van Cor |  Everything
Od malička jsem byla až chorobná kariéristka. Neexistovalo nic, co by mě donutilo změnit názor na to, co chci v životě dokázat - až do minulé zimy. Mé spolužačce se narodilo miminko a to naprosto změnilo můj pohled na život. Náhle jsem začala vidět ten pravý smysl bytí. To zlatíčko bylo zázrak. Jak byl maličký a zranitelný. Jak se díval, jak brečel, jak se usmíval. Neuvěřitelné.

Od té doby jsem byla miminky posedlá. Často jsem ke spolužačce chodila a s drobečkem si hrála a tak nějak mě to naplňovalo zvláštními pocity. Pocity naprostého štěstí. A nepřešlo mě to dodnes, i když už je spolužačka i maličký pryč z města. Ráda chodím na dětská hřiště a pozoruji, jak si děti hrají, jak se na ně dívají jejich rodiče, jsem tím doslova fascinovaná.

Už teď vím, v čem spočívá můj životní úděl - mít milujícího manžela a krásnou a hlavně zdravou rodinu. Chci svým dětem poskytnout to nejlepší, co budu moct, chci aby měli to nejkrásnější dětství. Sami určitě dobře víte, že něco takového není jednoduché a já si to naprosto uvědomuji. Ale něco ve mně křičí, že to je to, co chci. Vybudovat stabilní zázemí a být konečně šťastná. A o to přeci v životě jde.

Bez přípravy výsledků nedosáhneš

17. srpna 2012 v 21:19 | Ornella van Cor |  Everything
To se asi lehce řekne někomu, kdo již od půlky prázdnin nepoložil učebnici dál než na noční stolek. Ale vzdělání je pro mě něco jako pro ostatní holky make-up, což se asi některým z vás může zdát nepochopitelné, ale bohužel, taková už jsem. Zítra zapracuji na svém rozvrhu předmětů na jednotlivé dny, musím v tom mít pořádek. Škola se blíží a ať už si to kdokoliv z nás přiznává nebo ne, bude to zase návrat do té samé reality. Mám dva roky do maturity a nepodceňuji přípravu ale nemyslete si, nejsem šprtka. Jen mám ráda ve svých věcech naprostý pořádek (měli by jste vidět můj pokoj). Navíc nerada prohrávám, a to v ničem. Takže pokud má moje nejlepší kamarádka nejlepší výsledky, nemůžu zůstat pozadu. Soutěživost je přirozená, takže nemám strach, že by z toho měl mít někdo nějaký problém.

Myslím, že si ale potřebuji odpočinout od městského shonu. Proto bych ráda odjela k dědovi na venkov, je tam takový klid a mimořádné ticho, přesně to, co potřebuji pro své zápisky z ekonomiky a slovíčka z francouzštiny. Ty budu potřebovat již brzy, jelikož za několik málo dní odjíždím do Francie na dovolenou a nemůžu se dočkat, miluji Paříž.


Spánek je teď asi to jediné, co mě dokáže pozitivně nabudit na zítřejší maraton skládající se z učení, seriálů a kávy s domácími muffiny. Miluji pozitivní vibrace. Vždy mě navnadí na perfektní výsledky. Měli by jste to také zkusit. Nebo máte nějaké jiné stimulátory, které by jste mi doporučili? :)

Ornella