Září 2012

Charakter zvíře...pardon, člověka

12. září 2012 v 18:19 | Ornella van Cor |  Everything
Člověk je podle všeho tvor chodící, prdící a myslící. Někdy si ale myslím, že to poslední se stává docela výjimkou. Lidé se od dob minulých velice změnili - stali se smyslnějšími, více vyspělými. Bohužel, každé pro má své proti a když někdo něco získá, musí logicky něco ztratit. U některých je to právě charakter.

Jak popsat toto cizí slovo? Nemám zájem Vám tu předkládat nějaké bohabojné slohy o ničem, to vše si můžete najít na Wikipedii, budu mluvit o své ideji - že lidé v budoucích letech posílí své charaktery a zase se stanou těmi silnými a jedinečnými osobnostmi, jako tomu kdysi bývalo. Když se totiž podíváme na dnešní lidi, vidíme jen závist, zlobu, netrpělivost. To vše shazuje charakter. A podle toho můžeme hodně vyčíst. Potkáme-li sympatického člověka, který je nádherný, má dokonalé oblečení, nejmodernější účes, dá nám to hodně a dost to o něm vypovídá. Teprve ale až poznáme jeho pravé já, jeho jedinečný charakter, uděláme si ten správný a jediný obrázek. A ne vždy je nám to zjištění sympatické.

Upřímně nevím, jaký charakter mám. Nedokážu to s pohledu jedince posoudit, ale mohla bych se o to asi více zajímat. Bohužel se řadím do skupiny těch, kteří žijí trochu podvodný život a mohou svůj charakter, ten povrchní, měnit podle potřeby. Jaký je ale ten skutečný? Doufám, že to jednou zjistím.

Francie krásná, Francie má

9. září 2012 v 11:29 | Ornella van Cor
Doma jsem sice již týden ale pořád ještě vstřebávám tu úžasnou atmosféru z dovolené. Paříž, potažmo Francie, je tak krásná země! Byla jsem tu podruhé ale stále mě má co překvapovat, především velkolepost a pompéznost zdejších staveb, dokonale oblečení lidé a množství kultury na každém rohu. Pro někoho jako jsem já (čtěte bohéma s věčnou duší dítěte) to je naprostý ráj.

Cesta je jedna z věcí, na které bych nejraději zapomněla. Autobus byl všechno, jen ne dokonale moderní stroj, jak slibovali ve smlouvě. Po WIFI ani stopa, místo bagety croissant a pitíčko, kafe hořké a odporné, sedadla se dala sklopit cirka o 2 centimetry. Záchody v Německu člověku div neumyjí pozadí, zatímco ve Francii sedíte na zemi a snažíte se přijít na to, co jste komu udělali, že vás takhle trestá. V osm hodin ráno jsme konečně přijeli do Paříže.

První den jsme toho hodně nachodili, hodně nafotili a málo snědli. Nebo alespoň já. Byla jsem vyjukaná jak malé dítě, každý holub mi přišel úžasný! Jojo, to je tak, když pustíte děti do velkého města. Má mladší sestra, se kterou jsem dovolenou absolvovala (a milostivě jsem jí ji i zaplatila) je hrozný analfabet co se zdejší kultury týče, tedy jsme musely jíst v McDonald a vyhýbat se všemu co mělo ulitu, bylo slizké nebo jinak nechutné.

Druhý den jsme měli volno a jelikož byla všechna pařížská muzea otevřena zdarma, rozhodla jsem, že je navštívíme. Po třech hodinách v Louvru, kdy já nadšeně obdivovala každý obrázek a sestra se táhla za mnou jako smrad a hekala, že už nemůže, jsme nakoupily suvenýry a vydaly se do dalšího muzea, Orsay. Tam jsem šla už sama a za dvě hodinky jsem měla všechno shlédnuto, nakoupeny repliky obrazů a nějaké ty drobnosti pro rodinu.

Pominu to, že jsem sestru na několik hodin ztratila a že jsme se neskutečně přejedly a nastydly na večerní projížďce po Seině. Bylo to skvělé a moc jsme si to užily. Na zpáteční cestě jsme se ještě stavovali v Ambergu (Německo) v lázních (ehm, byl to aquapark) a celý autobus se vyblbnul do sytosti. Takže já jsem spokojená, dodneška mě bolí záda a už přemýšlím, kam si pověsím Monu Lisu.