Prosinec 2012

Problémem lásky je to, že jí nelze utéct

19. prosince 2012 v 15:59 | Ornella van Cor |  Everything
Mohu o tom přemýšlet od rána do večera a stejně - když přijde na lásku, jsem naprosto ztracená. Celý život jsem chtěla najít toho pravého, svého pana Dokonalého. Hledala jsem v různých vodách, snažila se, ale poznala jsem jen lidskou zášť a bolest. O tom ale dnešní článek nebude. Hodlám napsat otevřenou, skutečně otevřenou zpověď o mém životě. O mém životě, který jsem vedla, který je už jen stinná minulost. Minulost, bez které bych nebyla tam, kde jsem teď.

První lásku jsem našla čirou náhodou. Byla do něj zamilovaná má nejlepší kamarádka a jak už to tak bývá, dělala jsem jí sekundanta. Jenže pan D. (ano ano, má první láska se jmenovala stejně jako ta současná) o ní nejevil zájem, což bylo divné, protože o ní jevil zájem každý. Asi proto jsem se o něj začala více zajímat. Stali se z nás kamarádi a vlastně si pamatuji dost přesně, kdy mezi námi přeskočila jiskra. Bylo mi 15 let, jemu 19, brzkých 20. Byl velmi pohledný, a když se ukázal na naší rozlučce s devítkou, byla ruka v rukávu. 28. 6. 2010 jsme spolu začali oficiálně chodit. Byl dokonalý! Trochu plachý, ale hodný, chytrý. Každá by ho chtěla, jen já ho měla. Byl mi naprosto oddaný a já byla šťastná.

Už si dobře nevybavuji chvíli, kdy to začalo být divné. Byli jsme spolu rok. Asi jsem se začala nudit. Asi určitě. Už mě nebavilo to, že jsem dostala vše, co jsem chtěla. Byla jsem obletovaná jím i jeho mamkou. S mamánky je vždy těžké pořízení, jsou totiž zvyklí mít vždy všechno, co chtějí. Rozešli jsme se a bylo to bolestivé, ale ne pro mě. Brečel přede mnou na kolenou, abych ho neopouštěla, že mě miluje, že to nepřežije. Byla jsem chladná a dodnes nechápu, jak jsem to dokázala, když bych nejradši padla vedle něho a prosila za odpuštění. Kéž bych v té době udělala správnou věc...

Již několik týdnů po rozchodu jsem si začala užívat, přesně tak, jak jsem chtěla. Pila jsem, dělala věci, které jsem chtěla zkusit. Ještě o prázdninách jsem se vyspala s kamarádem z dětství. Známe se léta a bylo to spontánní a nevím proč, ale chtěli jsme to spolu zkusit. Vztah na dálku ale nefunguje a tak jsme to vzdali a zůstali přáteli. Ještě ty prázdniny jsem měla dalšího a opět to byl můj kamarád. Mám pro něj od školy slabost, je to takový ten typ, kterému podlehnete okamžitě a vždycky.

Od té doby se to semnou vezlo. Přestala jsem počítat, kolikrát jsem se s kým líbala a kolikrát s nimi spala. Bylo mi špatně ze mě samotné. Často jsem se dívala do zrcadla a brečela. Moje pověst byla mizerná, kluci zamnou chodili už jen proto, že věděli, že jsem ta, co jim dá. Přišla jsem o čest a soudnost. Spala jsem se zadaným a dívala se do očí jeho přítelkyni, když jsme spolu byly venku. Kompletně jsem přišla o rozum.

V zimě loňského roku jsem poznala pana D. Na první pohled to byl takový ušmudlaný feťák, jak jsem mu říkala, ale brzy jsem si ho zamilovala. Byl a je to pěkný mizera a ublížil mi od té doby nesčetněkrát, ale nikdy mě nenechal ve štychu. Ale to bych předbíhala. Náš první vztah trval měsíc, na přelomu jara a léta jsem už zase byla sama. Na kytarové soutěži, kterou pořádal můj profesor hudby, jsem poznala jednoho kytaristu. Bylo mu 28 let a byl skutečně milý. Během soutěže jsme si několikrát vyšli společně s ostatními a zůstali spolu v kontaktu i poté. V létě zamnou přijel a strávili jsme spolu krásný den, pak jsem jela já k němu, bylo to fajn. Ale ten věkový rozdíl, vzdálenost, jeho vytíženost, moje škola. Chtěla jsem mít vše, ale nevyšlo to.

Na konci léta jsem v baru potkala mou úplně první lásku. Kluka, kterého jsem milovala celou základku. Povídali jsme si, trošku popili. K ránu jsme šli ke kamarádovi a pak ke mně. Strávili jsme spolu noc a ráno odešel, jakoby se nic nestalo. Došlo mi, že to není to, co chci. Že chci víc a víc si také zasloužím.

To je můj příběh. Příběh o lásce, kterou tolik potřebuji, o tom, jak jsem žila. Nelituji ničeho z toho, potřebovala jsem si tím projít. Posílilo mě to.