Duben 2013

Běhání, žraní, milování

23. dubna 2013 v 21:29 | Ornella van Cor |  Everything
Takhle podobně by se asi jmenovala moje lifestylová kniha, pokud bych nějakou vydala. Ale nenechte se mýlit - z těchto tří činností provozuji maximálně dvě a tu třetí se chystám započít v co nejbližší době (už prostě neunesu pohled do zrcadla, už je to alarmující)! Běhání miluji, celý život jsem běhala, ale poslední dobou jsem nějak zakrněla. Až poslední číslo Diety (po jejímž čtení má člověk zhubnout dvě kila, ale já je zatím jen úspěšně přibírám) mi zase vrátilo chuť běhat, tak uvidíme, jak to dopadne.

Posledních několik týdnů mi všechno tak nějak rychle utíká. Ráno vstanu, jdu do školy a najednou je večer a já jdu spát. Zítra už bude zase středa. Nevím, přijde mi, že ke konci roku to vždycky velice utíká. Doufám, že už budeme mít ten poslední měsíc klid, už si potřebuji večer lehnout s dobrým pocitem, že ráno mohu vstát beze strachu ze zkoušení apod.

Zítra se ve škole fotíme. Nemám focení ráda, skutečně ne. Každý rok si totiž říkám, že ten další rok budu vypadat tak a tak a všechno bude takové a makové a nikdy to tak není. Takže si to odbudu a astalavista baby.


Rozvíjej se poupátko, nejkrásnější z květů…

17. dubna 2013 v 19:19 | Ornella van Cor
…od rána až do noci, budeš vonět světu. Úryvek z mé oblíbené písničky, kterou bych ráda začala téma tohoto týdne, které je příhodné - KVĚT. Nějakou chvíli mi trvalo vymyslet, jak tento článek pojmout, ale nakonec jsem se rozhodla pro báseň. Žádnou jste ode mě ještě nečetli, tak doufám, že nezklamu.

Vždy vlídná, i když jí zabíjí,
kouzlí úsměvy na rtech,
a i mramor rozzářit umí.
Barevná jako duha,
září jako slunce na obloze,
krásnější jest, když ozdobí jí stuha.
Jako dárek z úcty či z lásky,
potěší ženy i dívky,
z ošklivek udělá krásky,
květina a její kouzelné kvítky.

Květiny jako takové jsou pro mě známkou uznání a lásky. Vždy, když dostanu květinu, přijdu si neskutečně výjimečná. Můj přítel si na to zrovna moc nepotrpí, ale když už, stojí to za to. Nejoriginálnější květinu jsem však dostala od někoho jiného. Jako pořadatelka soutěže Miss jsem byla požádána o proslov a při té příležitosti jsem dostala květinu celou z čokoládových bonbonů. Musela jsem se hodně držet, abych jí nesnědla ještě během soutěže. Byla skutečně výtečná!

Co Vy a květiny, jakou nejmilejší nebo nejoriginálnější květinu jste dostali?

Krásná.cz aneb rady nad zlato od mladých „hledaček“

15. dubna 2013 v 20:39 | Ornella van Cor
Tato stránka je fenoménem posledních let a mě nepřestává vyvádět z úžasu. Po dlouhé době jsem na ní opět zavítala a se zvědavostí sobě vlastní jsem přelouskala několik článků vyhlížejících poutavým titulkem. Ale chyba lávky - po rozkliknutí na mě čekaly jen další a další slátaniny, které si člověk může přečíst všude jinde a mnohdy s mnohem serióznější hlavičkou. Vím, že mě za tento článek nebudou mít mnohá děvčata v lásce, ale budiž, já s tím dokážu žít.

Pokud zabrousím ve výtahu článků náhodných "hledaček" (= dívky, které stále nenašly samy sebe a tak se snaží radit ostatním ve věcech, které zrovna objevily) do historie, zjišťuji, že třetina všech blogů už v současnosti neexistuje. Čím to asi bude! Abych ale jen nekritizovala. Několik článků mě zaujalo nejen titulkem, ale překvapivě i obsahem a se zájmem jsem u těchto pisálků vyhledala blogy, abych se podívala, jestli je ta kvalita dlouhodobá, nebo se jednalo jen o krátkodobé požehnání múzy.

Jistě si teď říkáte, že je jen otázkou času, kdy pro Krásná.cz začnu také psát. Já se toho neštítím. Jsem pozitivní člověk a myslím, že mám lidem co nabídnout. Pokud se někdy rozhodnu poslat jim svůj článek, bude to jen a jen s dobrým úmyslem. Ale to je hudba budoucnosti. Zatím se můžu věnovat drobnému pomlouvání!


Paříž krásná, Paříž má

14. dubna 2013 v 19:39 | Ornella van Cor

Pod perexem naleznete můj fejeton, který soutěží v literární soutěži Evropa ve škole.

Podnikám výlet do Země neznámé

14. dubna 2013 v 12:52 | Ornella van Cor |  Everything
Ach ano, už je to tak. Vlak do stanice Země neznámá je připraven k odjezdu a já sedím v soupravě a listuji si brožurkou. Je to poněkud znepokojující, přeci jenom je to něco zcela nového. Ale nemám strach. Pozorně naslouchám všemu, co se kolem mě děje a jen zřídka zvedám hlavu abych se podívala, zda ještě někdo nastoupil. Zatím tu sedím sama. Sama se svými problémy, které jedu vyřešit. Cesta bude dlouhá, ale mám nabyto vše, co by mi ji mohlo zkrátit, také mám plný kufr knih, takže se nudit rozhodně nebudu. Pan D. stojí venku na nádraží a mává na mě. Nejdřív si myslím že se jen chce zdvořile rozloučit, ale pak mi dochází, že v ruce cosi drží. Zvědavě nahlížím přes okýnko. Drží kus papíru, nejspíš obálku. Otevírám okýnko a on mi obálku podává a přitom se tváří značně znepokojeně. Otevírám jí a čtu:

Drahá,
mrzí mě, že nemohu cestovat s Tebou, ale nedala si mi příležitost. Respektuji Tvé rozhodnutí vyřešit ten problém po Tvém, ale nějaká opora a podpora by Ti neuškodila. Vydáváš se na tenký led a vůbec si to neuvědomuješ. Budu tu čekat ale nenechávěj mě tu dlouho, víš, že bývám nedočkavý.

S láskou
D.

Smutně se podívám z okna, ale on tam již nestojí. Musel odejít, abych se nemusela dívat na bolest v jeho tváři. Asi je to tak lepší. Souprava se začíná dávat do pohybu. Nervózně si poposednu, ale jen co vlak nabere patřičnou rychlost, padá ze mě veškerý stres a strach. Sleduji měnící se přírodu a přemýšlím nad tím, kam jedu a proč. Rukou si instinktivně sahám na břicho. Ta bolest je neutuchající... a přesto dojíždím do stanice. A všude je všechno a všeho je dost a ničeho není málo. Slunce svítí tak ostře a jasně. Na nádraží stojí zástup lidí. Nejistě vstupuji na perón a oni se všichni roztleskají. Usměji se na ně. Konečně jsem doma...