Leden 2017

275 dnů

30. ledna 2017 v 13:05 | Ornella van Cor |  Everything
Již 275 dnů žiji svůj nový život. V čem spočívá slůvko nový? Už se vám někdy stalo, že jste se probudili ze špatného snu, ve kterém vás drželo velké blonďaté zvíře a ne a ne vás pustit, a najednou jste byli volní a tak nějak lehčí? Tak pokud jste měli takové štěstí, gratuluji a hrdě se přidávám do vašich řad. Protože já již takřka tři čtvrtě roku konečně žiji a plním si své dávno zavrhnuté sny. A přitom stačilo tak málo. Jedno setkání, odhodlání nepočkat, až se ozve první on, první rande a pak už jen nekonečná jízda životem směrem vzhůru. Zajímá vás můj více než reálný příběh o osudové lásce? Tak se pohodlně usaďte, udělejte si kakao a nechte se vtáhnout.

Náš příběh začíná jedním pořádným klišé. Bylo 1. 5. roku loňského, kdy jsem se jako již několik předešlých let účastnila místních oslav tohoto svátku. O nějakém lásky čase jsem si mohla nechat zdát, jelikož můj milý pan D. na mě prděl jak na placatý kámen. A možná dobře. Protože co by bylo, kdybych tenkrát neseděla sama ve stanu pro účinkující na regionálním pódiu, zrovna na té židli uprostřed. Kdybych nezvedla hlavu od lejster v tom okamžiku, kdy se rozletěly plátěné dveře a vešel on. A já byla tak nervózní, že jsem nemohla pohnout tělem a byla jsem určitě červená i na místech, o kterých si nejsem ani jistá, jestli na těle mám. Nicméně. Dámy a pánové. Já opravdu nejsem naivní. Nebo možná trochu ano, ale určitě ne natolik, abych kdy věřila na lásku na první pohled. Proto jsem dodnes tak moc konsternovaná tím, co se to tam tenkrát odehrálo. Ale to jsem odbočila. Vraťme se ke zkoprnělé postavičce zírající si tak intenzivně na nohy, že už se začínaly pomalu propalovat. Upřímně vůbec nevím, kdy jsem se donutila vzít do zaječí, ale nedalo se nic dělat, z toho zážitku bylo třeba se vzpamatovat.

Posuňme se o cirka dvě hodinky dopředu. Sedím na dřevěné venkovní židličce obklopená nadšenými diváky, tleskajícími výkvětu regionálních kapel a pozoruji ho. Stojí sebejistě na pódiu, snaží se hrát si na rockera, ale je roztomile mimo. Neznám žádnou jejich píseň a ani si nedovoluji projevit nějaký zájem byť jen o jediný refrén, neboť mě nevraživě sleduje pan D., který měl vždy neuvěřitelný talent vycítit konkurenci. Sedím vedle své kamarádky, která, jak jsem později zjistila, je důvěrnicí mého objevu. Když se jí tedy tiše zmíním, že by mě zajímalo, co je ten uprostřed zač, lavina, která se strhne, je více než neočekávaná. "Petře, tady ti představuji vaší novou fanynku," představuje mě vzápětí a já bych byla nejradši tak bžilion kilometrů daleko. Stiskne mi ruku a políbí mě. Na tvář, na pusu, už nevím, já si opravdu pamatuji jen útržky, což bylo způsobeno buď stresem, nebo Jamesonem, nejsem si jistá. Pan D. se již dávno předtím rozhodl, že počítač pro něj bude lepší volba než den s přítelkyní, tak jsem se odhodlala i ke konverzaci. Mluvili jsme spolu asi dvě hodiny, respektive on mluvil a já jen kývala a snažila se udržet výraz "mám to na salámu, vůbec jsem se do tebe nezamilovala". Když odjížděli, čapnul mě do náručí a dal mi pusu na pusu, to vím stoprocentně. Frnk, a byl pryč.


Celou cestu domů jsem v alkoholovém opojení přemýšlela, co teď. Nevyměnili jsme si čísla, sotva znám jeho jméno, jak se asi dostanu ke kontaktu? V teple našeho obýváku jsem projela sociální sítě a ejchuchu - našla telefonní číslo! Víte, někdy prostě musíte upustit od toho, že by chlap měl psát první. Když něco moc chcete, prostě si za tím musíte jít, stůj co stůj. A tak jsem mu napsala. Nejsem si jistá, jestli bych to udělala s čistou hlavou, ale v tu chvíli se již nedalo nic dělat. Zpráva to byla ve stylu poděkování za příjemný podvečer a možnost brzkého shledání. Litovala jsem toho hned, jak jsem jí odeslala. Bude si myslet, že jsem úplně blbá, určitě ani neodepíše a já abych se snažila na něj už nikdy nenarazit. Jaké bylo mé překvapení, když mi po chvíli přišla odpověď. I kdybyste mě zabili, tak nevím, co psal, ale alespoň mě to utvrdilo v tom, že se přece už nemusím stydět ho někdy pozdravit, když mi odepsal a co víc, že si mě vůbec pamatoval (vypili jsme toho poměrně dost). Ještě dvě výměny zpráv a pak ticho. A to ticho trvalo celé čtyři dny. Byla jsem jak politá horkou vodou. Pořád jsem kontrolovala mobil (více, než obvykle), nemohla jsem ani předstírat úsměv před panem D., prostě jsem byla mimo. Pátý den mé tryzny mě kolegyně vytáhly na bowling. Ten mi vždy zvedne náladu a ony to dobře vědí. Užila jsem si příjemné odpoledne a pochlubila se na síti svým vítězstvím. A pak to přišlo. Večer mi napsal zprávu. Jen tak. Prostě se mu najednou usmyslelo, že by mě mohl zase kopnout do žeber. Jenže tentokrát se už žádná prodleva nekonala. Ba naopak. Dohodli jsme se, že za mnou přijede. Týden a den po našem seznámení trpělivě čekal před mojí prací, než se vyprdelím z kanceláře, zašli jsme se projít do parku a když přeskočím všechny jeho pokusy se mě dotknout, tak po několika společně prolíbaných hodinách už jsme se nezadržitelně valili do pořádného problému. Do jakého? Nechám vás vydechnout, kakao už jste stejně vypili, tak si odpočiňte a příště budeme pokračovat.