Dá se měřit míra žalu?

23. února 2017 v 13:22 | Ornella van Cor |  Everything
Sedím v kanceláři a z vedlejších dveří slyším vášnivou diskuzi. Nechci být mimo obraz, tak si jdu vyslechnout, co se řeší. Mrtvý muž. Jeho příbuzní. Tady u nás? Jojo, včera. Ale teda ten tchán vůbec nevypadal, že by byl smutnej. Nevěřícně na ten sněm hledím a říkám si, kdo z nich sakra určuje to, jakým způsobem má člověk truchlit.

Smrt se mi v životě nevyhnula, ale byla jsem ještě malá, u dětí se na emoce přihlíží podstatně jinak. Před rokem a půl zemřel můj spolužák ze střední školy. Byli jsme mu na pohřbu a tam jsem poprvé v životě viděla zcela a kompletně zničeného a zlomeného člověka. To když ze síně vyváděli jeho matku, která se spíše vznášela nad zemí, než aby šla, nohy jí dávno vypověděly službu. V obličeji se značil jen stesk a bolest. Ten pohled byl skličující. Když taťkovi zemřela mamka nebo když mamce zemřela mamka, byli smutní, plakali. Nezešíleli z toho, ale radostí také neskákali.

Někdo se vyrovnává se žalem sám. Nechce lítostivé pohledy, podporující tisknutí ramen. Chce si to protrpět se svými myšlenkami, vzpomínkami. Navenek vypadá, že ho něco potkalo, ale nechce se o situaci bavit. Neodpovídá na otázky, ostatně vůbec nevyhledává společnost jiných lidí. Uzavře se do sebe a věřím tomu, že musí být těžké se z této letargie dostat.

Na druhou stranu jsou lidé, kteří potřebují svou bolest přenést na okolí, aby alespoň z části ulevili svému srdci. Rozdělená bolest je přeci menší bolestí. Chtějí být v kontaktu s okolím, nestranní se mu. Občas však mají problém s tím, že si na lítost navyknou a využívají ji i v zcela jiných situacích. Je důležité takového člověka podpořit, stát při něm, ale dávat mu také najevo, že musí žít dál, bez sebelítosti.


Ať už se tváříte, jako by vám vyrvali srdce z těla, nebo máte kamennou tvář, nikdo vám nemá co říkat, jestli správně ukazujete svůj žal. Bolest je individuální u každého z nás, každý ji jinak prožíváme. Nebojme se emocí, ať jsou jakékoliv. Ale proboha živého - nesuďme ostatní, ať už známé, nebo zcela neznámé. Jistě nemáme ani tušení, čím si prošli, tak kdo nám dává právo je soudit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Belluška Belluška | Web | 16. března 2017 v 11:52 | Reagovat

Já jsem v životě zažila 3 pohřby. Poprvé to byla moje babička, mě bylo snad 12 let.. nejsem si jistá. Já jsem byla z toho velmi v šoku.. i když jsme věděli všichni, že tu dlouho mezi námi nebude. Měla zničené zdraví.. Když jsem byla na střední v prváku.. 16 let.. Páni .. Snad nejhorší moment v mém životě.. Bratranec zemřel.. Zdraví měl úplně v pořádku.. všichni jsi mysleli že měl autonehodu.. jezdil trochu rychleji než by se mělo. No a ve finále mu praskla žilka v mozku.. Jen tak seděl na gauči a díval se na televizi.. nechal tu 3 děti.. To bylo pro celou naší rodinu velmi dramatické.. Všichni jsme byly zničení.. Hlavně jeho matka.. Je těžké nechat pohřbít vlastní dítě.. No a nakonec poslední byl děda.. Ten to dotáhl opravdu nejdál.. Zdraví měl špatné a lékaři mu nedávali šanci jak dlouho.. Nakonec dostal rakovinu a to bylo konec pro něho.. Je to těžké říct, ale každý ten pohřeb byl různý.. U babičky to byl můj první pohřeb(pro mě velký šok), takže jsem hodně břečela.. U bratrance jsem byla ještě víc v šoku a ve vnitř jsem byla hodně zničená.. nechápala jsem ničemu a dlouho jsem se z toho dostávala.. A u dědy jsem to spíš brala, že je konečně v klidu.. že už netrpí. Ale také jsem brečela.. Tím chci říct.. každý pohřeb je jiný, ze dvou věcí. Záleží na situaci.. jak se to stalo apod. No a pak je to na vaší povaze.. Já neumím skrýt mé emoce.. ale ve vnitř jsem emoce pokaždé vnímala jinak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama